„Bála jsem se zeptat“

Kdo mě zná, ví, že se ráda ptám. Mně to přijde normální. Někomu to přijde občas zbytečné, já osobně ale zastávám názor, že kdo se ptá, víc ví.

O víkendu jsem byla se svou sestrou na wellness pobytu v Novém Městě nad Metují. Právě jsem čekala u automatu na kávu, až mi hrnek vyplní má pro mě potřebná ranní dávka cappuccina, když se mě paní stojící za mnou nejistě zeptala: „Nevíte, co znamená cafe aulait?“ „Ano, kávu s mlékem.“ Odpověděla jsem ji s úsměvem. „Děkuji.“ Začervenala se. „Víte, já se bála zeptat.“

Nejspíše ani netušila, ale tímto dovětkem mi v mé hlavě spustila myšlenkový proces o tom, jak se my lidé občas bojíme ukázat, že nám něco není jasné nebo dokonce, že snad něco nevíme. Přitom je to úplně normální. Říká se přeci, že žádný učený z nebe nespadl.

Čím to ale je? Bojíme se snad, že si o nás někdo bude myslet, že jsme neschopní? Nebo jakto, že pro někoho tak známou věc nevíme? Nebo snad je to určitým blokem ze základní školy, kdy jsme v případě, že jsme něco nevěděli, dostali u tabule za pět? Možná se opravdu někdy až přespříliš přetvařujeme a bojíme ukázat svou pravou stránku toho, že nejsme dokonalí. Nikdo není. Kdybychom byli, nebylo by to ono. Je přeci normální se celý život vzdělávat, dozvídat se něco nového, pro nás neprozkoumaného. Překonejme tak občas stud či strach, cokoliv to, co nám brání v tom, nám to své vědění prohloubit.

Neberte si osobně, když něco nevíte a nenechte se případným výsměchem druhého od otázek odstrčit. Ptejte se a zajímejte se, nic na tom přeci není. Macimálně překročit tu svou komfortní zónu.

A čeho jste se naposledy báli zeptat VY?

Likujte a sdílejte:

Peti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.