Hlavou vpřed

Stalo se Vám někdy, že se Vám v životě přihodilo to, co jste si mysleli, že se stane? Nehovořím teď o intuici, ale o tom nastavení, kdy si člověk řekne „hm, určitě tam nezaparkuju.“ Nebo „určitě přes ten pohovor neprojdu“ anebo naopak v lepším případě „vezmou mě, cítím to“ a Vy si ve své hlavě představujete, jak usedáte na židli ve svém novém zaměstnání. Jsem zastánce toho (a několikrát se mi to i potvrdilo), že to, jak si člověk uvedenou situaci, stav v hlavě nastaví a představí, tak to většinou dopadá. Proto jsem si pro Vás připravila i jeden z příběhů. Ne můj, ale člověka, který mi ho vyprávěl.

S danou osobou jsem byla na pracovním obědě a v rámci volné konverzace mi byl položen dotaz, co mám aktuálně rozečtené. „Příběhy obyčejného uzdravení od Jana Hnízdila.“ Hned reaguju. „Nevím, jestli pana Hnízdila poznáte, má své zastánce, ale i neoblíbence, snad jako každý člověk na téhle planetě, ale jeho postoj a uvažování mě zaujalo. Jedná se o lékaře, ne toho, co léky předepisuje. On hledá příčinu a tím následně léčí. Hodně mě zaujaly příběhy pacientů s rakovinou, kdy se v rámci průzkumu zjistilo, kdy v případě, kdy pacientovi sdělíte, že mu zbývají dva roky života, se sám pacient na tuto hranici nastaví a šance, že do dvou let umře, se zvýší. Kdežto když pacientovi s rakovinou řeknete, ano, máte rakovinu, ale pojďme se podívat, co se s tím dá dělat, šanci na přežití máte, hranice tím pacientovi určena není a kolikrát bojuje více než v případě jejího stanovení.“ Každý na to má svůj názor to je jasné. Ano výjimky jsou, existují různé příběhy, ale já tomuto „nastavení v hlavě“ prostě věřím.

Vemte si, když Vám někdo řekne dejme tomu „10 km? Tak to určitě neuběhneš. V životě si nic nedělal a ta tvoje životospráva.“ Nepoběží se Vám zrovna nejlépe. V případě tedy, že nejste challenger a uvedené Vás naopak nevyburcuje k vyšším výkonům. Naopak, když za Vámi někdo přijde, poplácá Vás po rameni a řekne „Ty to dáš. Věřím Ti.“ Zaprvé se Vám poběží mnohem lépe a za druhé si kolikrát v hlavě představíte, jak probíháte cílem.

Nicméně reakcí člověka na mou rozečtenou knihu bylo, že jeho manželka pracuje na onkologii a příběhů díky tomu zná nespočet. Zmínil mi však ten, pro něj nejbližší. Maminka jeho manželky byla bohužel touto nemocí postihnuta. Chemoterapie probíhala podle představ a stav se zlepšoval. Jeho tchýně však nemoci propadala po jiné stránce, po té psychické. Nastal den, kdy tchýně absolvovala poslední testy. Dřív než se dozvěděla výsledek, zemřela. Tři dny na to výsledky přišly a nám bylo sděleno, že tchýně byla vyléčena.“ Oznámil mi. Dokážete si představit moji reakci. Po těle mi přeběhl mráz a já ze sebe nedokázala dostat nic víc jen: „to není možný.“

A pak jsme se oba zamysleli, opravdu to o té hlavě je. Když to vezmeme všeobecně, v případě, kdy si člověk nevěří, stěží dosáhne úspěchu, který by si přál. Naopak, když se člověk snaží a situaci si v hlavě dokonce začne představovat, kolikrát uspěje. Bohužel naše hlava nedokáže rozpoznat, že situace, kterou si v hlavě představíme, pro nás může být negativní – viz nevezmou mě do nové práce, neuspěju, neuběhnu to, apod. a tak se nám prostě plní to, co v té své hlavě nosíme. Samozřejmě, do konkrétní situace vstupuje více faktorů, nemůžete očekávat, že když teď sedíte na gauči a v hlavě si představíte, jak ve 2018 vyhráváte olympijskou medaili a nic pro to neděláte, že medaili, získáte. Ale když pro danou věc konáte v její prospěch a v hlavě si to i tak nastavíte, šance na úspěch je o to větší.

Píše se to jednoduše, možná ještě jednodušeji vypráví, ale aplikovat to snadné není, ještě aby bylo, nejsme roboti. Ale o tom, ten život je, vyvíjet se a pracovat na sobě. Já se to taky pořád učím. A když si v hlavě představím věc, která by pro mě nebyla dobrá, snažím se jí uvědomit a nahradit pozitivní myšlenkou. Je to těžké, ale o to víc si vychutnáte výsledek. Tak hodně štěstí.

Likujte a sdílejte:

Peti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *