Jsme si rovni.

Během svého pracovního dne běžně absolvuji i několik meetingů, což mi umožňuje potkávat se s různými typy lidí. Pár týdnů zpět jsem zrovna absolvovala jeden z těch méně formálních. Jednalo se o oběd s obchodním ředitelem z jedné nejmenované automobilové společnosti. Obědu jsme se účastnili ve čtyřech, nicméně konverzace probíhala hlavně mezi námi dvěma, padli jsme si prostě do noty. Po hodině a půl diskuse tento obchodní ředitel zjistil, jaká je má pracovní pozice, resp. co dělám. „To kdybych věděl od začátku, chovám se k Vám jinak!“ „Jak jinak?“ nerozumím. „No, přece víc distingovaně.“ doplní ho kolega. A oba si kývnutím potvrdili pravdivost tvrzení. „Právě, že naopak, takové chování se mi zamlouvá!“ reaguji mrknutím oka. A tak jsme tím otevřeli téma pracovních schůzek. „V příštím týdnu mě čeká jedno z takových těch škrobených. Nemám je vůbec v oblibě. Člověka to akorát vysiluje.“ prohodí a já dávám za pravdu.

Musím přiznat, že nad tématem pracovních pozic, schůzek a kategorizování lidí podle pozic jsem se už několikrát zamýšlela. Tím, že jsem ale měla možnost tohle téma otevřít i s někým jiným, mě vedlo právě k napsání článku. Proč některá setkání, meetingy, schůzky působí až příliš škrobeně, příliš uhlazeně, někdy až nepřirozeně? Pro většinu z nás to je přeci i tak proti srsti.

Při mém oblíbeném běhání, se s naproti běžícím člověkem většinou pozdravíme mávnutím ruky (jedná se o klasický běžecký pozdrav – běžci vědí). Občas sama se sebou hraju hru, že hádám, kdo naproti mně vůbec běží. Co ten člověk v životě dělá. A víte proč? Protože má na sobě upocené tričko stejně jako já a já to prostě nepoznám. Nemůžu jeho pracovní pozici rozeznat. Možná by to byl jeden z těch škrobených meetingů v případě, že bych se s ním potkala ve svých high heels. Teď jsme si ale rovni, a to je přesně jeden z těch dokazujících okamžiků – v závěru dne jsme si prostě rovni všichni. Bez ohledu na to jakou pozici vykonáváme, co na sobě máme oblečeného. Jsme to prostě my. MY SAMI.

Neříkám, nechovejme se slušně, nedržme si dveře, naopak, dodržujme to. Respektujme se navzájem, učme se od zkušenějších, buďte gentlemani, buďme za dámy, ale nezapomínejme, že každý z nás je člověk. Každý z nás přeci každé ráno vstává a převléká se z pyžama do svých „pracovních uniforem“. Ta, ať však vypadá jakkoliv, neměla by určovat, kým jsme. Jsme to přeci my sami, kdo, určujeme, kým jsme. A tak buďme prostě sami sebou. V tom nejlepším vědomí a svědomí.

Likujte a sdílejte:

Peti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *