Každý jednou spadne

„Tys opravdu skútr nikdy neřídila?“ „Ne. Ale co jiného mi zbývá, když jediný člověk na kterého se můžu spolehnout, jsem já sama.“ Ale víš, že každý jednou spadne?“ Tenhle tip rozhovoru proběhl minimálně pětkrát, pokaždé s jinou osobou a patří mezi nejčastěji pokládané otázky v souvislosti s Bali. To, že spadnu, jsem čekala, to, že se budu cítít na skutru tak jistě, mě překvapilo, ale co jiného mi popravdě zbývalo.

Po několika desítkách proježděných kilometrů a prvních pěti dnech na Bali jsem se vydala do oblasti Munduk. Jak jsem už zmiňovala plány jsem si většinou tvořila ze dne na den, tipy jsem získávala nejraději od místních, ale inspiraci jsem samozřejmě získala i díky Instagramu. Právě ten mě inspiroval navštívit místo připomínající temple, o který se však nejedná, jedná se o vstup do „Handara Golf & Resort“. Proč jsem měla v plánu místo navštívit? Oblast Munduk se nachází v severní části Bali, a na fotkách tak toto místo bylo zachyceno v mystické mlze, lákala mě jednoduše jeho atmosféra. Místo jsem ale na maps.me nenašla, a tak nezbylo nic jiného než se ptát místních. Když asi třetí dotazující pochopil o jaké místo se mi konkrétně jedná, nasměroval mě a dodal „Hati, Hati.“, v překladu znamenající „opatrně“.

Měla jsem odbočit asi tak po 500 metrech doleva, odbočka ale nikdy nebyla, a tak jsem zastavila. Rozhlédla se a vydala se směrem dál, otočila jsem se a viděla, že jede dodávka, byla ještě v dálce. „To stihnu.“ Problesklo mi hlavou během sekundy a během druhé jsem už s rychlostí blesku přidala na plynu.

Jestli si myslíte, že dokážete být rychlejší než nějaké auto, motorka, cokoliv, zapomente na to a vždy raději zůstante nohama na zemi.

Během té druhé sekundy jsem nejen vystartovala rychlostí blesku, ale také přeletěla dvěma pruhy na druhou stranu. V dálce jsem jen zahlédla strom a poprosila, at všechno dobře dopadne.
Jsem si jista, že celá akce trvala ani ne tři sekundy, no přijde mi, že v hlavě mi proběhlo tak deset minut. Vnímala jsem jen sebe své myšlenky a najednou náraz a pád doleva.
Rychle jsem se zvedla o klepala, zkontrolovala, jestli mi nic není a hned uslyšela hlas:“Are you ok?“ „Yes I am.“ Nevěřila jsem vlastním očím, uším, ničemu. Pán s paní, kteří zastavili, tak po mém uspokojivém souhlasu odjeli. No a já? Já se tam kulhajíc na pravou nohu procházela asi tak pět minut.

Mohla jsem na sebe být naštvaná, ale zároveň jsem byla jedinou osobou, která můře v tu chvíli mohla obejmout. A tak jsem sedla na skutr, a dalších 19 km, kterých mě do hostelu čekalo jsem pořád jen děkovala za to, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Kousek od hostelu byla mezi stromy kavárna a protože jsem nechtěla do hostelu přijet rozrušena, sedla jsem si a dala si kávu. Začalo pršet a já si uvědomila, jak se během jedné sekundy člověku mmůže změnit život. Tenhle okamžik byl ten, kdy mi ta slza ukápla podruhé.

Likujte a sdílejte:

Peti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.