Když se setmí v Rabatu

Více jak 14 zastávek, projetých 2 500 km, snědených 5 kg mandarinek a spousty zážitků, i tak by se dal popsat zjednodušeně náš 11 denní trip po Maroku. Do dnes si vybavuji, jak mi 2 roky zpět několik známých říkalo „nejezdi tam, je to nebezpečné“. Nebezpečné to rozhodně není, naopak všichni jsou milí, ochotní a usměvaví, i přesto bych se s vámi však o jeden méně příjemný zážitek podělila…

Do Rabatu, hlavního města Maroka, jsme přijeli ve večerních hodinách. Ubytování jsme měli rezervované v medině, a protože jsme byli hladoví a nechtěli jsme parkovací místo dlouho hledat, zaparkovali jsme auto hned vedle mediny. Parkovné nás v Rabatu vyšlo nejdráž, v přepočtu 10 EUR, což je na poměry v Maroku co říct, do teď si říkáme, že nás marocký parkovací mužíček pěkně natáhl a že mu to karma určitě vrátí, ale zpět k našemu příjezdu.

Po vstupu do mediny naše GPS jako obvykle vypadla, v marockých medinách signál prostě nenajdete. I když jsme si cestu k ubytování před vstupem ještě dvakrát prohlédli a potvrdili si, že stačí jen zabočit doprava, doleva a opět doprava, sami jsme ho nenašli. Pomohla nám ho najít jedna marocká slečna, která cestou přivzala další dva Marokánce a po 20 minutách jsme ubytování našli. Naše ubytování rozhodně hotelového typu nebylo, vždy jsme si ho bookovali u místních přes booking.com a tentokrát nám připomínalo pokojíček 12 leté holčičky, která má v oblibě společně s růžovou také sbírku všemožných hraček. Pokoj jsme si jako správní cestovatelé na památku pofotili a celí vyhladovělí zamířili na trh ochutnat místní speciality.

I přesto, že se ručička hodinek chýlila k 21.hodině v ulicích Rabatu to stále žilo.

Po bloudění mezi marockými trhovci a pár ochutnávkách jsme zamířili do jedné z kaváren, usadili se na okraj rušné ulice mezi ostatní Marokánce a objednali si tradiční marockou kávu. (Píšu Marokánce, protože jako obvykle jsem v kavárně byla jedinou ženou.)

Posezení v uličkách Maroka je pro Maroko typické a musím přiznat, že sami jsme si ho oblíbili. Právě z pozorování „co se děje na okolo“ můžete zjistit o životě v daném městě nejvíc. A tak jsme si pochutnávali na kávě s 3 cukry a pozorovali okolí…

V blízkosti stolů mezi trhy se však začala scházet partička dětí. Věkově od 7 do 12 let, jeden z nich věkově vyčníval, bylo mu tak 17. „Podívej, jak si předávají tu lahev.“ upozornil mě Ľuboš.

Po chvilce pozorování jsme odhalili, co se v naší blízkosti právě děje. 17 letý chlapec s lahví u nosu postával nedaleko všech dětí, které se rozprchli do ulic, aby okrádali místní. Za každou ukradnutou věc, kterou donesli, děti odměnil naplněnou lahvičkou. O jakou drogu šlo přesně nevíme, ale rozhodně byla velkou motivací pro další krádeže.

I po dvou měsících těmto řádkům stále nechci uvěřit. Ten večer jsme měla v hlavě spoustu otázek, proč tomu lidé nezabrání, když o dětech očividně věděli, že kradou a kde mají své rodiče? Je to snad způsobeno tím, že Rabat je hlavním městem a život je zde tak uspěchaný? Že na děti nikdo nemá čas? V tu chvíli se ve mně míchal vztek, zlost a smutek zároveň. Do tohoto dne jsem o dětském gangu vždy totiž jen četla, ale nikdy mě nenapadlo, že o něm budu psát.

Po několika dnech jsme náš příběh jednomu Marokánci převyprávěli, stejně tak jako naše otázky. K našemu překvapení nám sdělil, že okrádají pouze místní, kdyby totiž okradli cizince, vše by začala řešit policie. „Víte vláda potřebuje nevzdělaný národ, proto neinvestují peníze do škol, je to pro ně příliš drahé.“

Likujte a sdílejte:

Peti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..