Musíme si pomáhat.

Musíme si pomáhat. Všeobecně známé motto, které se dokonce nachází v názvu z jednoho z filmů autorské dvojice scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka. Ale chováme se tak?

Tenhle pátek jsem se rozhodla zůstat doma a udělat si domácí pohodu. Uklidit si a pak relaxovat. Popíjet červené, poslouchat jazz a sepisovat další ze série mých příběhů. Usnula jsem něco krátce po jedenácté. K ránu jsem se však probudila, bylo něco kolem páté. Pamatuju si to, jelikož jsem se podívala na hodinky a venku byla ještě tma, jen po stěnách mého pokoje sem tam přejely světla právě projíždějících aut. Nemohla jsem hned usnout a tak jsem se převalila na bok, zavřela oči a najednou slyším nářek. Po chvilce však utichl a tak tomu nevěnuju příliš velkou pozornost. Za pár sekund ale začne znovu a přidává na síle. Po asi 2 minutách zjistím, že se nářek line z chodby našeho domu a pomalu rozeznávám slovo „POMOC!“.
Ti, co mě znají, tak vědí, že jsem v těhlech věcech tak trošku strašpytel. Nemám ráda tmu a přiznávám, že dodnes si tu lampičku v noci prostě rozsvítím. Ale tu noc jsem se překonala. Sebrala všechnu odvahu a vyrazila zjistit, co se děje. Otevřu dveře, na chodbě je rozsvíceno a o patro níž vidím u dveří ležet naši 90letou sousedku. Rychle seběhnu dolu a ptám se, co se stalo. Mezitím vyleze další sousedka, která se zrovna chystá do práce. Sanitku prý volat nemáme (ta mimochodem u paní byla v pátek ráno, když jsem odjížděla do práce), a tak jsme zavolali jejímu synovi. Mezitím seběhla po schodech moje spolubydlící a my přislíbili, že se už o vše postaráme a sousedka odešla do práce.
A tak jsme tam seděli ve třech. A já se vyptávala „povíte nám co se stalo?“. „Byli tu a pak vyskočili balkonem.“ „Kdo tu byl?“ Nedá mi to. „Dva dospělí a tři děti.“ „A nezdálo se Vám to?“, reaguje Sonička. „Nezdálo. Křičela jsem, co to šlo, ale nikdo nepřišel. Až vy.“ A mně se do oči dostaly slzy. To vážně nikdo jiný než já tu paní neslyšel? pomyslela jsem.
Ať už je to jak chce, vše dobře dopadlo. Syn přijel, paní zvedl a šlo se spát. Já se ale ještě 20 minut převalovala v posteli. Vzpomněla jsem si totiž na moji babičku, která stejně jako tahle paní bydlela sama. A kdyby se jí stalo něco podobného, byla bych nesmírně vděčná tomu, kdo by jí pomohl. Až se tedy příště kolem Vás něco bude dít, seberte odvahu, netvařte se, že se na okolo nic neděje a člověku v nouzi pomozte. Nejednou jsem se doslechla, kdy člověk v nesnázích žádající o pomoc ve městě, zůstal bez pomoci a lidé kolem něho jen tak procházeli. Neříkám pouštět se do potyček, jen si prostě vzájemně pomáhejme. Upřímně, nevíte, kdy se v podobné situaci ocitnete vy.

PS: S paní jsme si během těch 15 minut povídali. Resp. se rozpovídala sama – o svých dětech, nebožtíkovi manželovi, o tom jak spolu tančili na besídce a o tom, jak jako mladá chtěla udělat věcí, které ale neudělala a dodnes toho lituje. Možná to bude znít až příliš sentimentálně, možná jako klišé. Ale dělejme, co nás baví, dělejme, co chceme dělat, nečekejme na to, až podle nás přijde ten správný čas, travme čas s lidmi, které máme rádi a kteří mají rádi nás, ať ve stáří můžeme vzpomínat na to, že jsme život prožili přesně podle našich představ a nelitovat toho, co jsme neudělali.

Likujte a sdílejte:

Peti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *