Nepředvídatelné situace

Zná to asi každý z nás, i ti, co si život takříkajíc neplánují, někdy se tomu naplánování prostě nevyhneme a musíme být v přesný čas na přesně určeném místě, občas ale přijde situace, která nám ten náš plán překazí…

„Vlak má 10 minut zpoždění“ svítilo na informační tabuli vlakové stanice. „Nevadí, mám hodinku rezervu, zkoušku mám až od 11h., to stíhám.“ a otevírám sešit s poznámkami.

Cesty vlakem miluji, většinou si sedám do jídelní části, objednám si kávu a pozoruji z okna krajinu. Tentokrát jsem si ke kávě objednala ještě párky. „Možná zajídám nervozitu anebo mi mozek pracuje na takové obrátky, že si to tělo prostě žádá“ směji se v duchu.

Vlak měl hlášený příjezd do Bratislavy i se zpožděním přesně v 10:00, je 10:05 a my stojíme v Rači. V celou 10 odkládám sluchátka a ptám se přísedící slečny, jestli neví, co se děje a kdy se vlak rozjede. „Prý nikdo neví“ odpoví. „Skvělý“ pomyslím si a tělem mi proletí lehké napětí společně s myšlenkou, že raději vystoupím. Myšlenku po chvilce proměním v realitu běžím nejprve za číšníkem, který mě posílá s dotazem za průvodčím. „Prosím Vás, můžu vystoupit?“ zachvěje se mi hlas lehkou nervozitou. „Slečno, jsme uprostřed kolejiště, není to asi nejlepší nápad.“ „Já mám ale od 11 zkoušku, na kterou se prostě musím dostavit.“ „Tak pojďte“, bere mě s sebou druhý a s grácií mi otevírá vlakové dveře. „Nic nejede, přeběhněte a po tamto schodíku si vylezte nahoru.“ Mockrát děkuju“ usměju se a vystoupím z vlaku mířící nevím kam…

V Bratislavě jsem sice dva roky bydlela, ale pohybovala jsem se většinou autem. V Rači jsem byla přesně dvakrát, jednou na návštěvě u kamarádky a jednou na vinobraní. Takže jsem si i přes moje zkušenosti s Bratislavou, přišla jako v cizím městě. Spolu se mnou vystoupilo i pár lidí, já ale všechny předběhla, a to doslova. „Prosím Vás nevíte, odkud něco jede do města?“ Ptám se jediného člověka stojícího na zastávce a očima zároveň projíždím jízdní řád, na kterém jsou uvedeny dva autobusy s intervalem výjezdů jednou za půl hodiny. „To musíte na druhou stranu, ale když poběžíte výš, jezdí tam tramvaj směrem do centra.“ A tak se po druhé rozbíhám a v myšlenkách se vracím do roku 2014, kdy jsem běžela maraton a tajně doufám, že mám ještě něco natrénováno.

„Tramvajová zastávka, a přesně ta, na které jsme vystupovali, když jsem jeli na vinobraní z centra, jsem tu správně“ vedu vnitřní monolog a přebíhám tak na druhou stranu, na které zahlédnu blížící se tramvaj č. 5. Očima proletím jízdní řád „Lafranconi = 35 min.“ „Anóóó“ zajásám a nastupuji do tramvaje.

„Ako si na tom miláčik, už ste sa rozbehi?“ otevírám zprávu od Ľuboše a vzápětí můj celý svůj příběh popisuji. „Budu tam přesně v 10:56“ zakončuji zprávu smailíkem.

Na zkoušku jsem přišla přesně v 11 a můj příběh, který ještě před zkouškou zkoušející převyprávím, ona zakončuje slovy „ta slečna, co ho má psát s vámi ještě sedí ve vlaku.“

Test nakonec psala i slečna, která ho měla psát ve stejný čas spolu se mnou, paní na ni počkala. A tak pro nás obě dvě příběh dopadl dobře, i přesto ale v našich životech nastanou situace, které předvídat prostě nemůžeme a i pouhý zlomek sekundy může rozhodnout o tom, jak ten celý příběh dopadne.

Likujte a sdílejte:

Peti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..