Open your eyes.

V týdnu jsem po delší době navštívila očního. Chodím k němu už od první třídy, kdy jsem dostala do notýsku obrázek kocoura za to, že píšu pod řádek. Moje dětské (dobře možná trošku šprtské) ego tohle nechápalo, a tak jsme šli k očaři. „Potřebuješ brýle“ oznámili mi a já na základě stanoviska požádala o výmaz kocoura z notýsku. Byl ta tam a já v tu stejnou chvíli nasadila brýle.

V první třídě jsem tuhle situaci nevnímala nijak zásadně, s nastupující pubertou mě však brýle poněkud vzhledově omezovaly, no a na výšce jsem v nich naopak pomalu nacházela vášeň jako k módnímu doplňku. A po výšce? Po výšce je jednoduše nosím jak s láskou, tak z důvodu, abych na pc nepsala hlouposti. Anyway, k očnímu chodím cca jednou za tři roky a tenhle týden nastal ten čas. No dobře, spěchala jsem k němu i z toho důvodu, že jsem v NY zakoupila rám brýlí, který jsem si na první pohled zamilovala a prostě jsem je mít musela, nicméně, vybavená mými starými brýlemi, novými rámy a s velkým natěšením jsem běžela na vyšetření očí.
„Chcete oči i rozkapat?“ zeptali se mě. „Bude to lepší na určení dioptrií.“ bylo mi dovysvětleno. „Určitě, když to pomůže, jsem tu kvůli očím a ty jsou přeci tak důležité.“ pousmála jsem se. „Dobře jen pak, cca 2 hodinky budete vidět trošku rozmazaně. Jste autem?“ „Noo, jsem. Je to problém?“ Zaváhala jsem. „Někdo to odřídí a někdo ty 2 hodinky počká.“ „Ok, pojďme do toho.“ přitakávám.

Vyšetřeno, odměřeno, já předávám své nové rámy a odcházím. Auto jsem zaparkovala hned vedle na placeném parkovišti. Cestou k autu jsem chtěla napsat zprávu, ale vidím rozmazaně, a tak raději nic nepíšu a nahrávám hlasovou zprávu. Přistoupím k pánovi v budce, hledám svůj parkovací lístek, ale nemůžu ho najít. „V pořádku. 2 EURA Vás poprosím. Jenže můj rozmazaný zrak mě tak rozhodil, že jsem nedokázala najít ani ty dvě eura. „Ani lístek, ani peníze.“ Pousmívá se a já než stačí pán pokračovat, mu skočím do věty a vysvětlím situaci. „Hm, kdy tu zas budete? Zítra?“ A já příkývnu: „Peníze Vám přinesu“ a pán mě propouští.“ Ah, ty dobré skutky – pomyslím si.

Po příjezdu domů jsem zjistila, že vlastně nemůžu dělat skoro nic. Vidím ještě víc rozmazaně, práce na pc, psaní článku, běh a ani čtení knížky nepřichází do úvahy. A tak zapaluju svíčky, pouštím hudbu, ulehám do postele, relaxuju a přemýšlím. A v tu chvíli si uvědomím, jak si kolikrát neuvědomujeme sílu lidí, co nevidí, ať už odmalička nebo těch, co ztratili svůj zrak v průběhu života. Tu jejich sílu a odvahu žít jako s normálním zrakem. A jediné co jsem se odvážila v tu chvíli udělat já? Jen ležet a přemýšlet, protože jsem nevěděla co jiného. Ta situace mě překvapila, ale zároveň vyděsila. A tak skláním poklonu všem těm, kteří se v této situaci nachází. A všem nám ostatním vzkazuju, nezapomínejme se dívat na svět a užívat si věcí okolo, většinou je bereme jako samozřejmost, ale kolikrát samozřejmostí nejsou. Ne pro všechny z nás. Radujme se z toho, že si můžeme užívat slunce, které nám svítí do očí, hvězd, které můžeme do konce vidět padat a úsměvu, který nám opětuje člověk naproti. Prostě se dívejme okolo a užívejme si to plnými doušky, stojí to za to.

Likujte a sdílejte:

Peti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *