Pravda pravdoucí

Musím přiznat, že „číst si“ poslední 1,5 roku miluju. Dřív mě to jednoduše nebavilo, popis knihy pro referáty na hodiny českého jazyka jsem skoro vždy četla na netu a jediné, co mě bavilo číst, byly snad časopisy a i ty jsem po většinu času spíš prolistovala a kochala se obrázky. Dnes to mám jinak. U čtení odpočívám, baví mě, naplňuje a kolikrát i posouvá. Ty časopisy mi ale zůstaly. A tak, když jsem v týdnu zašla ke kadeřníkovi, otevřela jsem časopis a začala se kochat.
Listuju, dívám se na obrázky a najednou vidím článek s nadpisem „Ako správně klamať?“ A tak jsem začala číst. Nejprve jsem si myslela – klasický název, který zavádí, ale spletla jsem se. V článku bylo uvedeno opravdu několik bodů, jak bychom měli lhát, způsobem, aby nám lidé kolem nás uvěřili. „Jako vážně?“ Nedalo mi a zeptala se nahlas. Prvním z doporučení bylo „nekomplikovat“, abyste se prý do lži nezamotali. Následně nám je doporučeno vytvořit si komplice a nezapomenout na řeč těla – prý bychom si neměli nervózně pohrávat s vlasy, uhýbat pohledem a krčit rameny – to nás prozradí. Další z bodů navazoval „prý si máme dát pozor na paměť“. „To jako fakt vážně?“ Znovu se neudržím. Vážně mi/nám někdo radí, jak máme lhát? Z jakého důvodu? Odmalička dětem vštěpujeme, že lhát se nemá a teď si čtu doporučení jak na to. Nicméně největší pobouření ve mně vyvolal asi bod „trošku pravdy“, kde je uveden příklad, kdy prý dobrou variantou při lhaní je, když do lhaní zapojíte i něco pravdivého. Příkladem byla situace, když se Vás manžel zeptá, co máte v plánu večer. Odpovědět máte, že budete s kamarádkami – Zuzkou, Lenkou a Karolínou. Co naplat, že tam bude i Lenky přítel, který je bratrem Vašeho ex. To mu sdělovat nemáte. V zásadě to prý ani lež není, vždyť přece budete s kamarádkami a zároveň partnera ušetříte pocitu žárlivosti. Dočtu odstavec a znovu se ptám „vážně“?

Tak narovinu. Neříkám, že jsem nikdy nelhala. V zásadě, existují i „dobré lži“ resp., lži, které vyslovíme, když někomu nechceme ublížit. Klasika, kdy se baví přítelkyně a jedna se ptá druhé „nepřibrala jsem?“ „Nee, zlato, sluší ti to.“ Odpovídá a přitom menší rozdíl může vidět. I přesto si myslím, že se dá pravda říct tak, aby se člověk neurazil, pochopil, jak to druhý myslí a zároveň si z toho vzít to dobré. Já u svých kamarádek například upřímnost oceňuju. Nicméně zpět k tématu. Ano, lhala jsem a myslím si, že každý z nás v životě někdy zalhal. Jenže, když to vezmu zpětně, nebylo pro Vás zapamatování si situace, která se nikdy nestala, naopak těžší? Viz bod v doporučeních nekomplikovat a pozor na paměť – já jsem zastáncem toho, když lhát nebudeme, nezamotáme se a zbytečně si nebudeme muset v hlavě držet věci, které se jednoduše nestaly. A co se týká bodu s trochou pravdy – myslím, že v dnešní době je upŕímnost to nejlepší, co pro sebe i druhé můžeme udělat. Vy byste chtěli, aby k Vám někdo takovým způsobem přistupoval? Pomohlo by Vám to? Nebo by bylo lepší, kdyby si k Vám uvedený člověk sedl, řekl věci tak, jak jsou a situaci vysvětlil? Myslím, že si ho budete vážit víc, než když zjistíte, že Vám lhal. Naopak Vás pravda posune do dalšího stadia vztahu a Vy si navzájem můžete ještě více důvěřovat.
A tak pro příště, ať už budete stát v koloně a nebudete stíhat do práce nebo se Vám jednoduše nebude chtít jít ven s přáteli, napište to, tak jak to je. Uleví se nejen Vám ale i Vašim blízkým. Každý z nás někdy přeci přišel pozdě a ne vždy jsme měli chuť vyrazit ven.

Článek v časopisu byl zakončen větou, že koneckonců před tím, než budete lhát, by možná bylo vhodnější pouvažovat, jestli není jednodušší říct pravdu a já odpovídám – ANO JE. Rozhodně! A tak se raději učme jak správně říkat pravdu než jak správně lhát…

Likujte a sdílejte:

Peti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.