Ten „dárek“ si nech.

Jak jste se mohli dočíst z úvodního článku o mně, nejsem z Bratislavy, ale bydlím tu. Třeba na teď, třeba věčně, kdo ví. Nicméně dost mých známých, ať z Bratislavy nebo z Prahy, se mě ptá, jak se mi tu líbí. A já odpovídám „Praha to není, ale možnosti tu jsou, záleží jak k místu, kde se nacházíš, přistupuješ“ a já si, musím se přiznat, tady to svoje našla. Mám tu oblíbená místa nejen na běhání, ale i na procházky, na posezení při kávě a dezertu a dokonce na oběd v průběhu týdne. Během těch skoro dvou let jsem si tu dokázala najít i několik známých a kamarádů, se kterými se rozhodně nenudím. A zároveň je to relativně blízko do Prahy, Vídně a Budapešti a navíc lidé tu jsou na mě všeobecně milí. Na rozdíl od zkušenosti v Praze – z období mých vysokoškolských časů, kdy jsme se s kamarády ze Slovenska vraceli tramvají domů a několik Čechů na ně začalo pokřikovat, co tu dělají, ať táhnou zpátky. A já, Češka, jsem se jich zastala.

I přesto, že se o nás ve světě skoro pořád mluví jako o Československu, mentalita a chování mi tu přijde trochu jiné. Člověk si tu kýchne a všichni řeknou hromadně na zdraví (opravdu se mi to stalo i ve frontě u pokladny), jsou tu otevřenější a vůbec ve všeobecnosti se o Slovácích / Slovenkách, říká, že ten jejich jazyk je prostě tak sexy (i když oni si to zas myslí o nás). Ale zpět k tématu. Vůbec tu nechci analyzovat národnosti. Spíš se snažím naznačit to, jak i přes to, že jsem Češka, se tu ke mně všichni chovají moc mile. Tedy, až do dnešního pondělí.

Domů jsem přijela lehce po osmé. Vystupuju z auta. „Ty p… jedna vy……!“ Zaslechnu. Rozhlédnu se a podívám se do okna, kde se muž opřený o parapet dívá mým směrem. „Prosím? To bylo na mě?“ zeptám se nejistě. „Tak ty si k tomu ještě Češka!“ vybuchne ještě víc. Následující slovní spojení uvádět nebudu, stejně bych je musela vypípat. Ale byly tam. A já skoro vyprskla smíchy. Víte proč? Jelikož pán to dovršil větou, že nikdo není zvědavý na moje rádio. Já netušící, že moje autorádio vydává takové grády (a jestli ano, tak se na ranních cestách do práce okolo stojícím lidem vážně omlouvám, když ho ještě doplňuji svými tanečními kreacemi), jsem zareagovala naprosto klidně. „Rozumím, ale tak stačí to říct přeci normálně a já ho příště ztiším.“ Pán ve své slovní spršce ale pokračoval. Ok. To nemá cenu. Beru nákup z auta a mířím domů. Za rohem se ale smíchy i tak neudržím, vyprsknu a začnu se smát.

V knížce Petra Casanovy jsem se dočetla jedno úžasné přirovnání, ve kterém došlo k situaci, kdy nadávající obdržel dotaz od člověka, kterému nadával „Když někomu koupíš dárek, ale on ho nepřijme, komu ta věc patří? Nadávající nechápající velmi otázku po chvilce přemýšlení odpověděl – „No přece mně. Vždyť já jsem ho koupil.“ „Přesně tak“ přikývl a poznamenal „a přesně tak je to s tvým hněvem. Komu zůstane, když ho nepřijmu?“
A já si přesně na tenhle úryvek z knížky v tu pravou chvíli vzpomněla a jednoduše jsem si řekla, ty nadávky si nech, já je nechci. A historku, která se mi stala tak vyprávím do dnešního dne jako úsměvnou s tím, že se mi poprvé za celou historii mého pobytu stalo, že na mě nějaký Slovák byl nepříjemný.

A tak tedy, až Vám někdo příště bude nadávat, neberte si to hned osobně. Když Vám někdo nadává, je to většinou zakotveno v něm, třeba měl špatný den, třeba má své problémy. Ale vy s tím nic nemáte. Je to jeho problém. A tak mu tenhle jeho dárek prostě pro jednou nechte.

Likujte a sdílejte:

Peti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *