Učme se od dětí

Není žádná novinka, že dospělí vychovávají děti. Snažíme se jim od malička předat určitý vzorec chování, který je po většinou podle NAŠEHO nejlepšího vědomí a svědomí. Možná by ale nezaškodilo se na oplátku naučit něco od dětí, resp. si to připomenout, jelikož každý z nás dítětem přeci jen byl…

Spadl si? Vstaň a zkoušej to znovu.
Nikdo z nás po narození neumí chodit. Nejprve se válíme na zádech, pak se sem tam přetočíme, pak se začneme plazit, lézt po čtyřech a pak to nakonec zkoušíme jen na nohou. Mezitím si ale nespočetně krát natlučeme zadek, kolena, bradu a kdo ví, co ještě. Žádný z nás ale po pádu nikdy neřekl „kašlu na to, budu lézt celý život po čtyřech.“ Je to možná nadnesená situace, ale vzpomeňte si, že jsme jako děti byli bojovníky a jentak jsme se nevzdávali. Občas mám pocit, že se nám s rostoucím věkem tahle vlastnost vzdávání se ráda vkrádá pod kůži. Něco nám nejde? Samozřejmě, nejjednodušší cestou je to vzdát. Je to ale to nejlepší?

Zkusme občas povolit opratě
Na dětech se mi nejvíce líbí spontánnost. Neřeší, co si o nich, kdo bude co myslet, kdo se na ně bude jak dívat, dělají to, co jim v danou chvíli přijde na mysl, od srdce. Pepíček ze školky opravdu nepřemýšlí, co si o něm pomyslí Hanička, když se na ní usměje. Děti jednají spontánně, bez analýz, kterými si někdy popravdě sami sobě škodíme.

Odhalme svoje pocity
Není nic krásnějšího než dětská radost, říká se. Víte proč? Protože děti ji zbytečně neskrývají. Odhalují, jak se v danou chvíli cítí a nepřetvařují se. Jsou smutní, řeknou to. Jsou veselí? Skákají od radosti a září jim oči štěstím. Jsou naštvaní? Opět se nebojí a promluví. Děti svoje pocity neskrývají a nestydí se za ně.

Jako děti do vínku dostáváme základní vlastnosti k rozvoji své osobnosti, zkusme je se naučit neudupávat, ale rozvíjet, možná pak i samotným dětem více porozumíme.

Likujte a sdílejte:

Peti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *